Whoever thought of this is a sick sadist

Povídku s tehdejším názvem Hluk jsem napsala již v roce 2012, ale nikdy mi nepřišla natolik dobrá, aby se dostala ze spárů Wordu. Již to bude více než čtyři roky, co jsem se ponořila do psaní a vytvořila si s jeho pomocí vlastní svět. Tímhle to celé odstartovalo. Přeji příjemné počtení.

„Za deset minut čtyři,“ ozve se hlubokým hlasem starší pán v zimním zelenošedém kabátě, který by mohl ztvárnit sériové vrahy z hororů. Svou širokou, kratší tváří a děsivým úšklebkem mi připomínal Hannibala.

„Děkuji moc,“zřetelně jsem vyslovila svoji odpověď podtrženou slabým úsměvem. V hlavě se mi přitom zmítal celý dnešní den. Skutečnost, že než dorazím do pohodlí svého domova, odbije pátá hodina, mnou probíhala od hlavy až po paty téměř jako mráz.

Mířila jsem příkrou cestičkou směrem na náměstí mezi stovky obyčejných lidí žijících obyčejný život, jaký jsem měla i já. Vždy mi několik minut trvá, než projdu celé náměstí, protože vůně místní kavárny mě vábí dovnitř a pekařství na rohu se taky nedá obejít bez povšimnutí. Nakonec zjišťuji, že jsem se zpozdila a tak přidám na tempu.

Jako každý jiný den procházím naprosto obyčejným parkem, kde se vzduchem nenesou vůně keřů, ale lihovina a oblaky kouře. Na lavičkách pak sedí zamilované páry a hloučky neplnoletých. Mé nohy zpomalují, když se couravým krokem dostávám k sadu. Jehož smutné jabloně sebou přináší doušek euforie a pozitivních myšlenek.

Z čista jasna jsem se probudila do života, až když mé bezvládné tělo leželo na chladné zemi. Ztratilo sebemenší kontrolu a tlak na bedrech nenechal mé oči suché. Cítila jsem se jako nově narozené koťátko. To jedno bezmocné koťátko, které nikdo nechce a tak jej později připraví o život. Když usne navěky, najednou se objeví někdo, kdo by se o něj mohl postarat. Já, ale zachránce neměla.

Pán v zimním kabátu s šedinami, o které jsem ještě před malou chvíli vtipkovala, si mě přivlastnil. Zabránil mi utéct. Jeho hluboký hlas ke mně promlouval a zblízka vypadal ještě děsivěji. Sápal se po mně, jako po borůvkovém koláči, který mají ve zdejší pekárně. Snažila jsem se sestřádat všechny síly a oprostit se od této nepříjemné situace, ale každý pokus byl jen dalším selháním.

Najednou jsem sebrala odvahu a postavila se na své slabé nohy. Začala jsem utíkat, nejen před mohutnou siluetou, která se mě snažila dohnat. Utíkala jsem před svými problémy a pátou hodinou, s kterou přichází tma. Odhodila jsem batoh, abych si zlehčila břímě.

Zbývalo přesně třicet osm kroků k polo-opuštěnému řadovému domku na konci ulice, tři schody k cihlově červeným dveřím a čtrnáct schodů do prvního patra, abych se ocitla v nejznámějším prostředí. V tu chvíli jsem cítila bolest. Bolest mých tělem prostupovala tak rychle, že malé koťátko, které se i přesto vynořilo z vody, umřelo na neznámou příčinu. Najednou mi po tváří stekla poslední slaná slza a já…

Kdo si myslel, že jsem umřela, je sadista. Stojím totiž na autobusovém nádraží vedle toho starého pána a zamýšlím se nad tím, jaké by to bylo hrát v hororu, zatímco čekám na svůj autobus.